MIMOŇSKÉ DISKUZNÍ FÓRUM

Krátké zprávy
KVĚTNOVÝ ZPRAVODAJ
24.05.18 08:14 Pep@k
ZPRAVODAJ DUBEN 2018
14.04.18 13:51 Pep@k
A BIJÍ JAKO SPLAŠENÉ
09.04.18 19:16 Pep@k

Jelikož bydlím kousek od kostela, tak jsem nemohl přeslechnout bití věžních hodin. Někdy minulý týden nešly vůbec, poté byly opraveny a pikantní na tom je to, že ve 3/4 na celou tyto hodiny nyní bijí cca 34 - 36 x. Docela záhul pro ně.
Zkuste se zaposlouchat ve 3/4. Řekl bych, že to je republikový unikát a nikde takovou raritu nemají !!
ps. Jak jsem byl upozorněn, jedině v Rožnově - tam smutně bijú...
18.4. - neopraveno
24.4. - stále stejné
26.4. - konečně opraveno
Obce Stráž p. Ralskem
oficiální stránky

Stráž p. Ralskem
neoficiální stránky

Město Ralsko

Noviny p. Ralskem

Vyhledávání
TOPlist
 
 Kronika Mimoně - díl čtrnáctý
Publikováno:  16. prosince 2016

historieČtrnácté pokračování naší kroniky pokračuje v popisu držitelů města.
Dnes to bude od Bibrštejnů až po svobodného pána z Adlersthurnu.

Páni z Bibrštejna
Páni z Bibrštejna náleželi do velmi mocného rodu, který pocházel z Míšně. Do Čech se dostal ve 13.století. Je velmi pravděpodobné, že náleželi mezi kolonizátory, které do Čech povolal český král Přemysl Otakar I. a posléze i jeho vnuk Přemysl Otakar II., od kterého roku 1278 obdrželi velké území v okolí Frýdlantu. Svoje jméno mají odvozené od hradu Biberštejn v Muldentale u Nossen (asi 25 km západně od Drážďan). Jejich majetky se nacházely i v Horní Lužici a ve Slezsku, jako příkladně v Cottbusu, Seidenberku, Triebelu, Soran, Landskrone, Priebusu a dalších.

Začátek výstavby hradu Frýdlant se datuje až do roku 1014, kdy za zdejšího majitele biskupa z Míšně měla být postavena strážní věž. V polovině 13. století byli zdejšími majiteli páni z Michalovic, kterým však zdejší majetek r.1255 Přemysl Otakar II. odebral a přidal k české koruně.

Prvním majitelem Frýdlantu z rodu pánů z Biberstejna se uvádí Rulko, který zaplatil za toto panství 800 marek ve stříbře.Erb rodu z Biberštejna byl červený jelení paroh ve zlatém poli.
Prvním majitelem Mimoně a Ralska z rodu pánů Biberštejnů byl Oldřich V., který byl synem roku 1480 zesnulého Václava II. z Bibrštejna. Matkou mu byla Anežka (zemřela r. 1490).

Otec Václav, který scelil celý rodinný majetek, rozdělil své panství na dva díly: Starší syn Matyáš, ženatý s Ludmilou se Schonburku, obdržel Forst, Pfordten a další usedlosti a jako takový se stal zakladatelem forsterské linie Bibrštejnů. Jeho bratr Oldřich obdržel Frýdlant, Soran a další místa a stal se zakladatelem tzv. soranské linie Bibrštejnů.
Záznamů o majiteli mimoňského panství Oldřichu V. z Bibersteina se dosud našlo velmi málo. Asi jediným dosud známým dokumentem je dopis z roku 1505 datovaný na sv. Jana Babtisty obyvatelům města Mimoně, ve kterém jim přiznává jistá privilegia. Mezi nimi je na předním místě uvedeno, že obyvatelé mají být osvobozeni od dvorských prací, mají právo do svého vlastnictví si koupit panské sídlo a užívat si jej. Krátce nato prodal Mimoň s pustým hradem a s Wokrúhlou (vesnice Scheibendorf) zpět do rukou pánů z Vartenberka, jmenovitě Janovi, synovi Krištofa z Vartenberka. Není sice známo, jaké byly kupní podmínky o prodeji mimoňského panství pod správu rodu Bibrštejnů, ale lze usuzovat, že náhlý zpětný prodej tohoto majetku zpět Vartenberkům tuto možnost umožňoval. Oldřich z Bibrštejna zemřel r. 1519.
Majetkové poměry Jana z V. se musely v tomto období velmi zlepšit, protože v roce 1511 odkoupil zpět od pána z Talkenberku i hrad Děvín, dvůr, nové městečko včetně hamru a mlýna, Osečnou, Břevniště, Utěchovice, Chrastnou, Kotel, Svébořice, Žibřidice, Novinu, Ostrov, Polohlavy, Náhlov, 2 dvory v Mstiškově, jeden díl Hvězdova (Nová Ves), zpustlé vesnice Druzcov, Jenišov (část u Janova Dolu) a Ocasov, takže panství Děvín opět bylo v rukách původního majitele rodu Vartenberků.

Opětovné finanční problémy však přinutily Jana z Vartenberka opět své statky rozprodávat. Než se tak stalo, potvrdil ještě v roce 1516 na den Božího těla městu Mimoni jejich výsady a navíc je rozšířil o milostivé svolení volně obchodovat se solí, moci si postavit jatka a lázně, a dále i provádět pálení vína a obchodovat s ním. Udělil rovněž právo, že umírající měl svobodné právo rozhodovat za přítomnosti svědků o svém jmění vyhotovením příslušné závěti.
V pátek po sv. Barboře (4.12.) téhož roku však za 8100 kop míšeňských grošů prodal panství Děvín manželce Jáchyma z Bibrštejnů, Juditě z Lanštejna. Judita měla na Moravě statky, které její manžel prodal, dostal však od zemského soudu nařízení, že musí za ně náhradou nakoupit nové statky v Čechách. Do zemských pozemkových desek tyto byly zaneseny 5. prosince 1516.
Jan z Vartenberka zemřel 2.října 1543 a je pochován v Kostele sv. Mikuláše v Turnově.

V té době náleželo k panství Děvín vedle vlastního hradu Děvín obec Hamr spolu se železným hamrem a mlýnem, městecko Osečná, vesnice Břevniště, Utěchovice, Chrastná, Kotel, Svébořice, Žibřidice včetně zde se nacházejícím ham, Česká Novina, Ostrov, Polohlavy, Náhlov, dvůr Medný, dva dvory ve Mstisskovicích, Ploužnice, Hvězdov, Vranov, Dubnice, Zdiborov a Okna včetně veškerého příslušenství a patronátního práva v Osečné, Svébořicích a Žibřiticích, dále pustý zámek Ralsko včetně města Mimoň a vsi Okrouhlé.
Oldřich V. z Bibersteina měl pět synů. Jáchyma, Zikmunda, Jana, Krištofa a Jeronýma.

Nejstarší Jáchym z Bibrštejna, zemřel poměrně mladý roku 1523 zanechal nezletilého syna Jáchyma II. a nezletilou dceru Annu. Poručnictví nad nimi převzal jeho mladší bratr Jan. Jáchym II. po dosažení plnoletosti obdržel Frýdlant a Liberec (1523-1550), dcera Anna (†1544) se provdala za Jana juniora z Popel=Lobkovitzů. Jan, bratr Jáchyma, koupil 6.května 1524 od zadluženého Jindřicha ze Šelenberka za 17 000 kop pražských grošů Trosky, Kost, město Sobotku, Studéntku, Budišín, Cimyšl a dalších 40 vsí. Vše bylo nově zaneseno dle postupné listiny do zemských desek království Českého v pátek po sv. Martinu r. 1542. Po jeho smrti dle dědičné závěti bylo toto panství předáno do správy jeho staršímu bratrovi Krištofovi za podmínek, že zaplatí veškeré dlužní pohledávky vrchnímu zemskému soudci Janu staršímu z Lobkovic a to ve výši 3500 kop a své pozůstalé manželce paní Anně, rozené z Vartenberka, bude jako dědičný legáto vyplaceno 350 kop. Krištof odkaz svého bratra bezezbytku splnil a po své smrti celý majetek předal svým neteřím Barboře a Anně z Bibrštejna. Barbora se provdala za Viléma Trčku z Lípy na Velešíně, Anna se vdala za Krištofa z Lobkovic na Bílině. Krištof byl též majitelem poloviny panství Třebel; zemřel r. 1551. Jeroným, pán na Sorau = Frýdlantě, se oženil r.1539 s Voršilou z Münsterberka a zemřel r.1549. Zikmund byl majitelem Muskau a zemřel r.1545.

Oldřich V. měl bratra Matyáše, který zemřel r.1523. Tento Matyáš měl taktéž pět synů, z nichž nejstarší Bedřich byl pozdější majitel Mimoně a Děvína. Dalšími byli Baltazar, Václav, Melichar a Jan.
Ralsko na počátku 16. století se uvádí již jako neobydlený, ale hrad Děvín byl stále sídlem panství. V roce 1512 je uváděn jeho majitelem opět Jan z Vartenberka, což dokladuje jistý dokument datovaný v Českém Dubu 13. července 1512, kdy zde měl být purkmistrem jistý Mates z Döber a Audishorn. V této listině se dále uvádí prohlášení Jana z Vartenberka, že jako majitel panství povoluje klášteru v Dubu i s přináležejícími statky, jakož i měšťanům Dubu rozličná práva. Současně jim propůjčuje důchody a cla, aby tak ulehčil jejich výdaje na hradby, brány, stráže, cesty a další prospěšné činnosti. V případě, že se vyskytnout pochybnosti, mají si hledat radu a právo ve městě Nymburku nad Labem.
Podle závěti Matyáše z Biberstějna obdržel jeho syn Bedřich statky odkoupené od Judity z Landštejna. Roku 1529 bydlel na Děvíně, kde však neplatil žádné tzv. turecké daně, třebaže nárok na Děvín měl i jeho bratr Jan. Bedřich měl za manželku hraběnku Sidonii Šlikovou z Holic a Passaun, kterou nechal 16.srpna 1530 zajistit 6500 uherskými fl. ze svého panství. Téhož roku však zemřel a jeho manželka—vdova převzala poručnictví nad nezletilým synem Karlem. Po celou dobu svého vdovství s ním žila na Děvíne. Roku 1534 se znovu vdala za Zikmunda Berku z Dubé a Lípy. Při sňatku mu předala své nároky na Děvín, Ralsko a Mimoň.

Bedřich měl mnoho různých sporů, které často řešil podle vlastního uvážení. Krátce před svojí smrti například svůj spor s Mikulášem z Dohny řešil tak, že když jmenovaný Mikuláš z Dohny poslal svého muže jistého Šimona Schmieda ze Schonbachu do Lípy pro vápno, který za tímto účelem si pronajal povoz v Dubnici, při zpáteční cestě jej nechal Bedřich z Bibersteina svými muži zajmout a nechal jej propustit teprve po zaplacení100 kop míšenských grošů.

I jeho manželka-vdova hraběnka Sidonie řešila své spory svérázným způsobem. Bylo o ní známo, že měla časté spory se svými hraničními sousedy. Jako příklad lze uvézt, že když roku 1533 jeden podaný Magdaleny Berkové na Dubu jel se svým povozem se zbožím, vyhnul se celní stanici v Mimoni. Takováto věc se nedala utajit a proto jej ihned panští úředníci zajali a zabavili povoz i koně. Magdalena Berková ho omlouvala, že neměl náklad k prodeji, že jel pro vlastní potřebu, který měl být jak takový v Mimoni volně povolen. Po dlouhém dopisování byl konečně propuštěn a vše se uklidnilo.
Magdalena Berkova a Aleš Berka byli totiž poručníky nezletilému dítěti zemřelého Bartoloměje Hirschbergera z Königshainu na Vartenberku, kam náležely i Noviny. Anna z Janovic, manželka Jana Berky z Dubé byla r.1550 majitelkou panství Bělá a měla rovněž podíl v Mimoni.

Konflikt se svým sousedem ve Stráži měla Sidonie i v den své svatby s Berkou. Jeroným Hrabčinský z Hrabčic koupil r. 1534 od Kašpara Hirschbergera z Konigshaimu ve Stráži ovce. Jmenovaný nařídil svým úředníkům vše řádně poslům vyplatit a zeptat se jich, zda jsou v ceně zahrnuty i cla v Mimoni. Pakliže nikoliv, měli tak učinit. Poslové ze Stráže ukázali úředníkům jistou listinu svého pánů, která byla opatřena jeho pečetí (Hirschbergerů). Upozornil je, aby nenechali ovce přijít ke škodě, jinak jim mohou být odejmuty. Skutečně jim je v Mimoni na celní stanici všechny ovce vzali, načež se honci vrátili zpět do Stráže a záležitost ohlásili. Pan z Hirschberku rozkázal ihned jednomu svému úředníkovi jet do Mimoně, aby se informoval o stavu věci a sdělil, že si jeho pán toto od mimoňských nezasloužil, eventuelně měl být zárukou, že clo zaplatí nebo ovce zase přivede zpět. Když úředník přišel do Mimoně, našel celníka v hospodě spolu se starostou a rychtářem. Požádal je o vysvětlení příčin zabavení ovcí jako kontrabandu. V odpověď mu přišlo, že bylo tak jednáno z příkazu jejich pána Zikmunda Berky z Dubé, protože nebylo zaplaceno žádné clo. Úředník proto odpověděl : " Milí páni! Vyzývám Vás, abyste mi ovce vydali, chci zaplatit clo". Mimoňští však namítali, že sami nemají žádného oprávnění takto jednat, protože v této věci mají velmi přísné rozkazy. Panský úředník navrhl jako záruku na zaplacení dát deset a i dvacet poddaných, aby dostal ovce zpět. Mimoňští však poslali na Děvín posla k pánovi z Berků. Úředník zatím čekal v jedné poddanské vsi poblíž Mimoně. Posel se vrátil až po dlouhém čekání na sklonku následujícího dne s rozhodnutím paní Sidonie, že pan Berka není doma a ona rozhodla, že ovce zůstanou zabavené. Na dotaz, zda posel vysvětlil paní, že se jedná o ovce od pána Hirschbergera měla odpovědět, že na svém panství poroučí ona a že jmenovaný Hirschberger nemá na její půdě co poroučet. Strážský úředník proto nařídil poslovi pána Hrabčického, aby se vrátil zpět a vše mu sdělil a sám se vrátil ke svému pánovi do Stráže.

Když pan Kašpar Hirschberger vyslyšel jaké bylo jednání, vydal se osobně na Děvín za paní Sidonií, od níž však obdržel odpověď, že ovce jsou již prodány a pokud je chce majitel dostat zpět, musí za ně znovu dobře zaplatit. Jak celý spor nakonec dopadl není dokončeno, je však ukázkou, jaká paní Sidonie opravdu byla.
Sidonie vystavila svému druhému mužovi dluhopis ve výši 2000 kop grošů s tím, že po jehlo smrti připadne Děvín jí, o Mimoni a Ralsku se rozhodla jednat sama. Svých nároku se však Berka r. 1543 vzdal na což paní Sidonie souhlasila, aby obě panství Děvín a Mimoň připadla jako dědictví na jejího syna Karla z Biberštejna, jak je uvedeno v jejím testamentu z 13. dubna 1543 ovšem s tím, že dědic musí vyplatit otčímu 2000 kop.

Sidonie zemřela r.1547 a její manžel-vdovec Zikmund Berka se opětovně roku 1549 oženil s hraběnkou Kunigundou Ebersteinovou. Z manželství se Sidonií vzešel syn Petr a z manželství z Kunigundou syn Dittrich Jiří. Zikmund Berka zemřel 1.srpna 1570 a je pohřben u sv. Petra a Pavla v Lípě. Syn Petr obdržel od svého otce Stránov a 2000 kop grošů od Karla z Bibrštejna.
Petr se oženil se r. 1549 se sestrou své macechy hraběnkou Sibilou z Ebersteinů. Zemřel 19. prosince 1585 a byl pohřben v Lípě.
Dittrich se oženil s Evou z Bibrštejnů, dcerou Karla, jejíž věno zajistil dvěma vesnicemi, Svitavou a Velenicemi. Zemřel 7.července 1585 ve Zhořelci a je pohřben v kostele panny Marie v Lípě. Jeho manželka ho r.1572 opustila. Po jeho smrti vznesl její otec žalobu pro vydání věna, protože vesnice nenesly zisky, macecha odvedla dobytek ze dvora ve Svitavách, oděvy nevydala a zadržovala její dítě Annu. Anna se později vdala za Václava Berku ze Zákup. Kunigunda obdržela od Sibily jako pozůstalost po Petrovi Stránov, který posléze prodala 5. června 1589 za 13000 kop Karlovi z Bibrštejnů. Sibila zemřela 7. července 1594.

Karel z Bibrštejna souhlasil r.1542, že v případě, že jeho matka Sidonie bude déle žít než on, má ona obdržet všechny oděvy, nábytek a podobné věci na Děvíně a dvorech k němu náležejících.
Po smrti jeho matky r. 1548 převzal svoje dědictví a oženil se s Eliškou Minkvicovou ze Sonnewaldu, které věnoval r.1550 podíl na Děvíně a na Ralsku. R. 1554 na den Trium regnum (6. leden) potvrdil Mimoni dosavadní privelegia, kterážto listina byla sepsána na hradě Děvín.

Karel z Bibrštejna byl c.k. radou, mincmistrem a zplnomocněným hejtmanem knížectví Hlohov ve Slezku. Hospodářsky se mu však příliš nedařilo, dostával se do četných dluhů a proto řešil své závazky prodejem částí svého majetku, aby uspokojil své věřitele. Jeho manželka zemřela 26.dubna 1588 a byla pochována v Osečné.
8. dubna 1565 začal kopat základy k novému kostelu v Osečné, ke kterému však byla přistavěna věž až r.1619. Jeho hejtmanem byl jistý Zikmund z Gyrsdorfu, který sídlil na Medném. 6.ledna 1569 prodal Žibřidice spolu se 2 mlýny a 2 rybníky, s patronátním právem a zde usedlými sedláky Jakubem Foitem, Krištofem Neymerem, Jiřím Hanzlem, Martinem Karberou, Michalem Hergeselem a Janem Hergeselem za 3800 kop grošů Jindřichovi Kurzbachovi z Trachenburgu na Ronově a Lemberku.

Jindřich Kurzbach postavil roku 1570 dodnes stojící zámek Lemberk, dostal se však do velkých dluhů a nepomohlo mu ani věno 1500 kop grošů jeho manželky Evy z Vartenberka. Roku 1581 na den sv.Fabiána a Šebestiána (20.1.) prodal za 20000 kop českých grošů Lemberk Jindřichovi Berkovi na Lípě a Novém Falkenburku. Dluhy obnášely v letech 1553 až 1581 na 20250 kop pražských grošů. K majetku Lemberk náležel zámek a dvůr Lemberk, dvůr Kunewald (Kunova), vesnice Žibřidice, Markvartice, Malé Kněžice, Nové Židonice, Rynoltice, nově postavená Černá Louže, Janovice, Žibřidice s patronátem kostela, Křížany a nově postavené obce Novina a Krištofovo Údolí.
15. října 1569 prodal Karel z Bibersteina za 11000 kop grošů Janovi z Oppersdorfu na Českém Dubu Osečnou, Kotel, Druzcov a Podvrší. Jan z Oppersdorfu byl c.k. rada a měl koupit Dub a Frýdštejn 1.prosince 1556 za 8571 kop a 21 pražských grošů od císaře Ferdinanda I. Jeho manželkou byla Margaretou z Lobkovic.

15.května 1578 prodal Karel z B. zprostředkovatelem Konrádem z Peltu vesnice Břevniště a Utěchovice včetně moučného mlýna a nově postavené pily na mlýně v Břevništi, a dva dvory za 9300 kop grošů míšenských Baltazarovi Hiršperkovi z Königshaimu na Vartenberku. Břevniště mělo být farně připojeno do Osečné a Utěchovice do Svébořic. Do farnosti Stráž byly Utěchovice a Hamr převedeny teprve roku 1784.
19.června téhož roku prodal
stattel Nimis sambt den von newen aufgebautten wonhauß (městečko Mimoň spolu s nově postaveným panským sídlem), spolu wüsten Rohlschloß (s pustým hradem Ralsko) a vesnicemi Wokrouhlá, Šibeničná, Vranov, Starý a Nový Hvězdov, novou ves na Srním potoku a vše přináležející i s celým vrchem Ralsko, který nepřináležel do panství Stráž, vše vyjmenované za 20 500 kop míšenských grošů pánu Bohuslavu Mazancovi z Frymburka. Nový a Starý Hvězdov měl zůstat přifařen do Svébořic.

30.října 1578 prodal i Rohlvorwerk sambt dem gehölze so um dasselbe und am Rohlberge gelegen (statek Ralsko včetně zalesnění na hoře Ralsko ležící) za 9000 kop českých grošů Erazmu Hiršbergrovi z Konigshaimu na Vartenberku. K tomu patřil také hraniční mlýn na na vodním toku pod Hamrem směrem do Stráže, jehož základové zdi byly odhaleny r. 1870 při kácení obecního lesa. Protože při prodeji byly ještě funkční i železné hamry u Děvína, ponechal si prodávající právo na prodaném majetku kopat bezplatně železnou rudu a nutné dřevo pro důlní činnost v šachtách.
Protože Karel z B. byl stoupencem nového učení Martina Luthera, dosadil jako patronátní pán kostelů v Mimoni (1559), ve Svébořicích (1570) a v Osečné evangelické pastory, kteří vedli kázání v tomto duchu.

V r. 1578 musel být pod velkým tlakem věřitelů, protože se rozhodl prodat v tomto kraji i zbytek svého majetku. Přes všechny prodeje se nepodařilo zcela odstranit své dluhy, proto prodal i zbytek majetku. Prodal Chrástnou včetně dvora, mlýna a pivovaru, následně Náhlov a Holičky, vše Šalamounovi Blektovi z Utěchovic.
V Utěchovicích byl již zmiňován r.1322 loupeživý Mikuláš z Utěchovic. Jeho majetek přešel později na pány z Blektů.
Mezi pastorem Tyleniem ve Svébořicích a majitelem dvora Ostroh (Spernich) a pánem z Bibersteinu vznikl jistý spor o les, který urovnával Konrád z Peltu. Les připadl kostelu ve Svébořicích, polomy v něm však připadly dvoru Ostroh spolu s právem volné pastvy v tomto lese. Právo honitby byla přidělena majiteli panství pánům z Biberštejna, jak je stanoveno v dokumentu z 19.února 1582.

Vesnice Polohlavy se stala sporem mezi Bibersteinem a bratry Zikmundem a Janem Jindřichem Rosenheimovými z Janovic, kteří si jí nárokovali jako náhradu za finanční pohledávky u jmenovaného. Jak spor dopadl není sice zaznamenáno, je však pravděpodobné, že spor byl nepříznivý pro Karla z Bibersteinu. 10. února 1572 v Bohu skonalá Helena Rakvicinová z Cirnahausu, bývalá domácí paní Jindřicha Rosenheima z Janovic na Kostersicích měla svůj náhrobní kámen u západní hřbitovní zdi ve Svébořicích ještě na počátku 20. století. Pohřbena měla být v kostele ve Svébořicích.
14. května 1582 prodal Karel z Biberštejna ves Svébořice včetně lesa Zbinsko za 10.200 kop českých grošů Bohuslavu Mazancovi z Frimburka na Mimoni. Tímto prodejem získal tolik prostředků, že mohl získat 2.června 1589 panství Stranov.
Jeho děti byly: syn Michal zemřel 1580 ve Hvozdu, dcera Anna byla provdána za Hornolužického zemského správce ze Schleinitz. Druhá dcera Eva se vdala za Bedřicha Jiřího z Berků. Po jeho smrti roku 1585 se znovu vdala za Virgilia Tendla z Bssahalzetzu a Eckenfeldu.

Nejvíce informací je o synu Adamovi z Biberštejna, který se oženil s Annou Šlikovou z Holic. Prodal zděděné Kovanice a rozdělil svoje jmění, protože již sám neměl žádnou naději jak na dědictví jakož i na dlouhý život. Stranov dal své manželce, Děvín, kde je r. 1597 uváděn hejtmanem jistý Esaias Hirsch, zastavil za 5 700 kop českých grošů své sestře Evě provdané Tendlové, která koupila také velkostatek v Božíkově od Jiřího Weikerta. Od svého manžela obdržela Eva Tendlová mlýn v Heřmanicích a byla též majitelkou statku Bernštejn u Vlčího Dolu.
Všechno toto jmění odkázala před svou smrtí r. 1603 svému manželovi Virgilu Tendlovi s tím, že část, kterou byla zajištěna na Děvíně má být převedena na Václava Berku z Dubé na Zákupech. Toto její rozhodnutí však vyvolalo spor jejích dětí Adama a Anny; věc byla složitá a Virgil proto sám rozhodl, že r. 1605 Václavovi Berkovi na Zákupech sám předal jeho majetková práva. Dle záznamů v pozemkových zemských deskách měl Adam z B. prodat svůj dědický podíl Janu Müllerovi z Muhlhausenu za 20 000 kop míšeňských grošů.

Karel z Bibrštejna zemřel 24.dubna 1593 ve Stránově a byl 13. května pohřben v kostele v Osečné, kde na počátku 20. století byla jeho hrobka na důstojném místě. Dle kostelní knihy v Osečné byla r.1788 krypta Bibrštejnů v Osečné úředně otevřena a čtyři cínové rakve zabaveny. Náhrobní kámen je vlevo vedle hlavních dveří pod chorem.
Poznámka závěrem : S Karlem z Biberštejna se váže i jediná obec v tomto kraji, o které lze s určitosti říci, kdy a kým byla založena. Touto obcí je dnešní Srní Potok, kterou jmenovaný založil roku 1575. Jedná se o obec, kterou účelově založil spolu s Horním mlýnem v Mimoni, ke kterému byl vystaven náhon ze Srního potoka, který umožnil horní pohon mlýnského kola na rozdíl od spodního pohonu na Dolním mlýně. Je pravděpodobné, že i Dolní mlýn v Mimoni je s největší pravděpodobností dílem Karla z Biberštejna.

Páni Mazancové z Frimburka
Jak je již výše uvedeno, Karel z Bibrštejna prodal městečko Mimoň i s příslušenstvím královskému zemskému písaři v Čechách Bohuslavu Mazancovi z Frimburku za 20 500 kop míšenských grošů. Kupní smlouva byla datována l.p. 19. června 1578. Jeho manželka byla Dorota Hiršbergerová z Königshainu se sídlem na Stráži. Mezi jeho majetek náležely i Slatiňany a Rabsteineck, které koupil roku r. 1575 od Jindřicha Fraňka z Libichova za 9 750 kop pražských grošů jako dlužní úhradu.
Jmenovaný byl dvakráte ženat. První výše uvedená manželka mu po svém skonu zanechala dvě děti, Magdalenu a Jana. V druhém manželství s Helenou Škopkovou z Bílých Otradovic se mu narodily děti Karel, Anežka a Dorota.
Pro Mimoň byl velmi důležitý dopis nového majitele Karla Mazance z Frymburka obyvatelům města datovaný v Praze na den sv.Jakuba 1579 (25. 7.), kterým stvrzuje všechna dosavadní privilegia města. Následujícího roku obdržela radnice města druhý význačný dopis svého pána, datovaný v Praze na sv. Havla 1580 (16.10.), kterým se podstatně rozšiřují její pravomoce a svobody.

14. května 1582 Bohuslav Mazanec rozšiřuje mimoňské panství, když přikoupil od Karla z Bibrštejna hraničící vesnici Svébořice včetně lesa Zbynsko za 10 200 kop českých grošů.
Bohuslav Mazanec z Frimburku pověřil svojí poslední vůli svojí manželku Helenu a pány Jana Oldřicha ze Žerotína na Černošicích, Albrechta Kapouna ze Svojkova na Hlužicích a Eraisma Hirsbergera z Königshaimu na Stráži, aby jako poručníci zajistili jeho ještě nezletilé dětí z obou manželství. Tato byla pořízena v úterý po Novém roce roku 1589. Magdalena měla zůstat u babičky ve Stráži, Anežka a Dorota u matky, Karel měl studovat ve Zhořelci.
Erasmus Hiršberger z Köninigshaimu na Stráži, strýc jeho první manželky, byl bezdětný a zemřel r. 1595. Ve své závětí z 24. února 1586 ustanovil dědičkami svoji ženu Helenu Škopkovou z Kocnova a svojí matku Hedviku. Po Hedvice mělo jmění přejít na Helenu samotnou a po její smrti jej má dědit její sestra Kateřina, která byla provdaná za Jiřího Blektu na Valtinově. Po smrti Kateřiny, měla připadnout polovina panství na Karla Mazance z Frimburku, který byl ženatý se sestrou zůstavitele dědictví, a druhá polovina panství měla připadnout na Adama Blektu, syna Jiřího Blektu z Utěchovic na Valtinově. Matka Hedvika odstoupila své dědické právo 17. května 1595 s roční rentou své snaše Heleně, vdově po Erasmovi. Hedvika zemřela r.1606 a zanechala menší obnos na zvelebení kostela ve Stráži. Adam Blekta odstoupil svoje dědické právo r. 1606 Karlu Mazancovi za 5000 kop českých grošů.

R.1615 odstoupil Karel Mazanec zděděné statky za úplatu Heleně Hiršbergerové z Königshaim, která 29. září 1611 prodala Břevniště a Utěchovice včetně příslušenství, jak jej získal r. 1578 její dědeček Karel z Biberštejna, tedy za 10 000 kop míšeňských grošů Baltazarovi a Erasmovi Hiršbergerovi.
5.února 1619 odkázala Helena Hiršbergrová svoji polovinu Stráže bratrům Baltazarovi a Erasmovi Hiršbergrovi, kteří byli majiteli druhé poloviny. Pro jejích účast na vzbouření, kdy stáli na straně protestantů, jim bylo jejich majetky roku 1620 zkonfiskováno. Helena Hirsbergrová zemřela ve Stráži r. 1621.
Jan Mazanec, syn z prvního manželství, prodléval v době úmrtí svého otce v cizině. Vrátil se však ihned zpět, aby se ujal svého dědického podílu, což tvořily Slatiňany. Mezi ním a jeho nevlastní matkou se v roce 1591 vyskytovaly časté rozepře a protože se opět vdala, vyplatil jíodstupné. Jako vdova měla pobývat na dvoře Machačovsky, na kterém měla zajištěné věno ve výši 1250 kop pražských grošů. Tento dvůr se nacházel poblíž v té době již pustnoucí tvrze Slatiňany.
17. listopadu 1592 prodal Jan Mazánek z Frimburku selský dvůr Lukssovsky v Čejkovicích za 150 kop pražských grošů Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna na Stolanech. O tři roky později, 27.října 1595, prodal i své dědické statky Rabštejn a Slatiňany spolu s příslušenstvím rytíři Zikmundovi Karlíkovi z Nezjetitz za 26 200 kop míšeňských grošů.
Karel Mazanec z Frymburku, syn z druhého manželství, převzal po dosažením plnoletosti Mimoň s příslušenstvím a roku 1596 se oženil oženil s Marií Magdalenou Rosenhagenovou z Křižan, které nechal věno zajistit na mimoňském panství.
Roku 1601, ve čtvrtek po Poslání apoštolů, stvrdil nový majitel příslušnou listinou všechny privilegia Mimoni.
Erb rodu Mazanců z Frymburka není jednotně popisován. Na obrázku jej tvoří čtyřpolý štít, kde v pravém horním a levém dolním černém poli je zlatý dvouocasý lev a v obou protilehlých je lev stříbrný jednoocasý a okřídlený. Na přilbě mezi dvěma buvolími rohy se nachází vzpřímeně stojící lev.
Dle jiných pramenů štít není rozpolcený a místo normálního stojícího lva má lva okřídleného s ptačí hlavou a předními pařáty. (Milan Mysliveček, Erbovník 1993, Horizont, obr.36)

27.června 1604 prodal Karel Mazanec z Frymburku město Mimoň s příslušenstvím, ke kterému náleželo šlechtické sídlo, patronát kostela v Mimoni, Wokrouhlá včetně dvora, Šibeničná, Vranov, Starý a Nový Hvězdov, Nová ves na Srním potoce (nynější domy čp.1 až 5), Svébořice a les Zbynsko, za 20000 kop grošů Janu Müllerovi z Mühlhaussenu.
Rod pánů Mazanců z Frimburka (nebo Frymburka ?), vymřel před rokem 1620.

Jan Müller z Mühlhaussenu
nebo také Jan Milner z Milhauzu

pochází z německého rytířského rodu. Jeho otec byl Peter Müller von Mülhausen, který se v Čechách uvádí již na sklonku 16. století.

Téhož roku (1604), kdy koupil Jan Müller z Mühlhaussenu mimoňské panství od výše uvedeného Karla Mazance z Frymburku, odkoupil za 20.000 kop míšeňských grošů od Adama z Bibrštejna ještě i děvínské panství, ke kterému náležel vedle hradu Děvín stejnojmenný dvůr Děvín, ves Hamr s hamrem na železo a mlýnem, Horní a Dolní Černá Novina, Noviny, Medný, Ostroh, Polohlavy a Ostrov.

Jan Müller z Mülhausenu byl přijat do stavu českého královského rytířstva již r. 1594, dříve než-li koupil Mimoň. S tímto přijetím obdržel současně od císaře Rudolfa II. povýšení do hraběcího stavu s právem nosit titul jako falckým hrabě. Tím získal rozsáhlá práva, která také využil, když uvedl do šlechtického stavu r. 1608 Jana Bílého z Hradce Králové, kterému propůjčil šlechtický erb a přídomek z Opatovic.

V pátek po Početí panny Marie (8.12.) roku 1604 Jan Milner z Milhauzu potvrdil městu Mimoni všechna jeho dosavadní privilegia a navíc je rozšířil o poplatky z pekáren, výnosy z městské váhy a poplatky za nově přijaté měšťany nepůjdou do vrchnostenské pokladny, nýbrž do pokladny městské.

Protože hrad Děvín začal na počátku 17. století již neobyvatelný, nechal pro své tři syny Petra, Jana a Jiřího postavit tři nová sídla. Ves Ostroh (Spernich) přeměnil na dvůr, poplužní dvůr v Hamru přestavěl okolo r. 1616 na Nový Děvín a chátrající vlastní hrad Děvín, uváděný také jako Horní hrad nebo zámek nechal podstatně opravit již koncem roku 1604.
13. května 1613 koupil od Erasma Hiršbergra z Königsheinu na Stráži za 950 kop míšenských grošů Pertoltice a druhou polovinu Srního Potoka (jednalo se o domu čp. 6, 7 a 8). Obec Srní Potok založil jak je již uvedeno na jiném místě roku 1575 Karel z Bibrštejna jako Nová ves na Srním Potoce.

R. 1609 získal spolu se svou ženou Virginií z Levina za 43000 kop míšeňských grošů od Jiřího Vratislava z Mitrovic panství Zvoleněves . Měl také v Praze, v Řemenářské ulici na Malé Straně dům se zahradou.
Když Jan rozděloval svůj majetek mezi své tři syny, přisoudil Petrovi Zvoleněves, Janovi a Jiřímu společně Mimoň a Děvín. Jiří posléze přenechal svému bratru Janovi svůj podíl za 45.000 kop grošů. Jan Müller z Mühlhausenu zemřel r. 1618. (Jak se uvádí ve svébořické kostelní knize, měl 29. srpna 1669 ve věku 90. let zemřít kuchař na Děvíně, který který měl být pamětníkem celé historie rodu Müllerů na zdejším panství).
Petr i Jan se navzdory otcovskému varování podíleli na panské protestantské vzpouře na počátku 17. století, která byla byla počátkem třicetileté války.
Jan Müller mladší spolu se svým komorníkem Jiřím Kiesewetterem byli přítomni pražské defenestraci 23.května 1618 (Jiři Kieseweter se narodil v Mimoni r.1600, vyučil se krejčím a jako takový se stal komorníkem Jana Müllera z Mülhausenu mladšího. Zemřel v Mimoni 6.října 1683).

26.srpna 1619 zvolily zemské stavy v Čechách za krále českého Bedřicha Falckého a 27.téhož měsíce byla vyslána deputace k nově zvolenému králi, aby ho vyrozuměla o volbě a přivedla jej jako zemského knížete do Čech. V této deputaci byl také Jan Müller z Mülhausenu se svým již zmiňovaným komorníkem Kiesewetrem. Bedřich dlouho váhal, má-li českou korunu převzít a až 31.října 1619 přijel do Prahy, kde se 4.listopadu téhož roku konala korunovace. Jeho panovnický dvůr dle Auhaltského deníku tvořil vrchní purkrabí Bohuslav z Berky, zemský hofmistr Vilém z Lobkovic, vrchní komoří Krištof z Dohny, vrchní kancléř z Ruppau (Vilém z Ruppau na Šutenicích prosadil svou výřečností volbu Bedřicha), vicekancléř Petr Müller z Mühlhausenu a komoří prince z Anhaltu, baron Rechberg, pán z Michalovic a další.
V prosinci 1619 se konaly v pražských kostelech náboženské bouře, na kterých se významně podíleli Bohuslav z Berky, pán z Ruppau a pán Budovec z Budova. Tito spolu s dalšími, jimž byl blízký bezstarostný duch dvorní francouzské etikety vedl k tomu, že se novému králi brzy znechutil. Jako horlivý stoupenec kalvinismu uspořádal král na Štědrý den r.1619 v chrámu sv.Víta večeři jako prostou postní večeři, při které na chóru stál nálevní stůl s 12 židlemi okolo, při kterém král a jeho rádci přijali večeři a snídani. Král sám si vzal koláče a sám dával ostatním na talíře řezy a následně podal i nápoj. Tehdejší list Khevenhüler uvádí, že „Mnozí obyvatelé přilákal hluk a byli zděšení nad tímto počínáním a velmi litovali, že si jej zvolili za svého krále". Mezi účastníky byli také vrchní kancléř pán z Ruppau, pán Budovec z Budova a Petr Müller z Muhlhausenu. Vyznávači luteránské víry kázali všude proti takovému jednáni a rozdmýchávali nepokoje proti takovému králi.

Král Bedřich se přesto nestyděl sám s úhlavními nepřáteli křesťanů, t.j. s Turky vstoupit do jednání a poslal proto k vyjednávání do Konstantinopolu Slezana Jana z Cöllenu. Hned poté se objevil v Praze turecký vyslanec Mehmed Aga, který byl slavnostně uvítán. Vrchní purkrabí pán z Berků, vrchní kancléř pán z Ruppa a mnoho jiných připíjeli na zdraví tohoto nového ochránce.

Toto popisování událostí dle německých podkladů lze z pohledu českých historiků popisovat jako stavovské povstání proti Habsburkům a jejich politickému záměru absolutistické politice a především rekatolizace. Celé toto údobí, jehož počátek byl započat již uvedenou defenestrací pražských místodržících v květnu 1918 a skončilo prohranou bitvou českých stavů v listopadu roku 1620 na Bílé hoře. V těchto řádcích není zájem provádět rozbor a hodnocení zmíněných a následných událostí, nýbrž pouze zachytit podíl a zpětný vliv našeho města Mimoně na období stavovského povstání těchto let a následné třicetileté války.

Po této bitvě byla velká část české šlechty svolná uznat dříve haněného Ferdinanda Habsburského. Tehdejší nařízení císaře Ferdinanda přikazovalo, že všichni šlechtici se museli hlásit u zvláštního soudu, který byl ustanoven k prokázání jejich postoje ve stavovském povstání jakožto vystoupit jako svědci či oznamovatelé těch, kteří se aktivně podíleli na této vzpouře. Kdo se nedostavil, tomu hrozilo odsouzení na smrt. Mělo se dostavit na 728 šlechticů a majitelů panství, kterým po dlouholetém věznění měla být později zpět darována čest a život, avšak jejich majetky převážně propadly v prospěch vítězné strany.

Všichni tři bratři, Jan, Jiří a Petr Müllerovi z Mühlhausenu však nebyli mezi těmi, kteří se dobrovolně dostavili k uvedenému soudu a proto proti nim vytáhly císařské oddíly, aby je zajaly. Na sv.Martina, 11.listopadu 1620, dorazily císařské oddíly (jednalo se o polské husary) do Mimoně, kde však našly zámek zavřený. Jan Müller v té době měl na návštěvě svého přítele Hirsama, s kterým byl na štvanici vysoké (uvádí se, že v zámeckém parku, jednalo se však pravděpodobně o naháňku v daňčí oboře označované jako Dammhirschgarten). Na zámek bylo zaútočeno, ten však útokům neodolal, byl dobyt a zapálen. Hirsam rychle opustil město a Jan Müller se ukryl pod blízkým Lazebnickým mostem (dnes uváděný jako Zámecký most). Následně se spojil se svým sousedem, markrabětem z Jägerndorfu a společně posléze se sedmihradským knížetem Bethlemem Gaborem táhli proti císaři, jak je uvedeno v mimoňské kostelní knize z té doby. Jan ale už 12.dubna 1621 zemřel.

17.února však byli všichni tři bratři v nepřítomnosti zbaveni svých majetků, cti a odsouzeni na smrt. Jejich jména na důkaz rozhodnutí soudu byla vyvěšena na šibenici. Jiřího Müllera z Mülhasusenu zajal Rudolf z Tiefenbachu, byl v železech odveden na Moravu a posléze i do Uher. Po 8 měsících věznění byl na kauci 3000 kop uherských fl. propuštěn. Později sice vymáhal v Praze u knížete Lichtenštejna vydání svého podílu na Mimoni, protože se ve smyslu obžaloby ničím neprovinil, ovšem jeho snaha nebyla vyslyšena.

Tak jak pánům z Mühlhausenu, tak se vedlo četným šlechticům v Čechách. Mnozí, kteří neuprchli, byli zatčeni a uvězněni. 28.února 1621 bylo předvedeno 48 předních podněcovatelů stavovského povstání, kteří byli všichni uvrženi do vězení na Hradčanech v Praze. Tito byli 21.června téhož roku ve 4 hodiny ráno před radnicí na Staroměstském náměstí přivedeni a na veřejné tribuně veřejně popraveni. Kníže z Lichtenštejna byl s 11 komisary přítomen z příkazu císaře popravě: Od 5-9 hodin ráno bylo 24 sťato, 3 oběšeni. První popravený byl Jan Andreas Šlik, následoval Bedřich z Bělé na Čochově, rytíř Harant, Václav Budovec na Mnichově Hradišti atd. Jediný, který byl osvobozen byl bývalý zemský hofmistr Vilém Lobkovic z Hasenštejna. Všichni byli, s výjimkou Dionysa Černína, protestanti.
Po této popravě bylo následně pokračováno v důsledné rekatolizaci země a trestání všech dosavadních odpůrců Habsburků.

Mimoň v majetku státu
Zabavené majetky po bitvě na Bílé hoře byly převáděny do správcovství nových pánů. Místodržitelský dekret z 3.dubna 1621 uvádí, že hejtmané panství mají nadále uznávati svého nového nadřízeného pána, pro které je císař ustanovil jako vrchní inspektory. Pro Mimoň se jím stal tehdejší císařský rádce a komoří Albrecht z Valdštejna.
Další majetnické vztahy Mimoně a jeho panství se pak upravovaly jako zástavní a posléze i vlastnické, což pro mimoňské panství znamenalo v následujících čtrnácti letech velmi časté změny. Celkem třikráte se toto naše panství dostalo do majetku státu.

17.února 1621 byl majetek Jana Müllnera z Müllhausenu zabaven, 3.dubna téhož roku byl ustanoven, jak je výše uvedeno, vrchním správcem panství Albrecht z Valdštejna, 21.července téhož roku pak císařským reskriptem předána Mimoň spolu s panstvím Děvín a vesnicemi Pertoltice a Srní Potok jako zástava Janu Zeidler-Hoffmanovi. Je zajímavé, že se místo mimoňské panství uvádí ještě Mimoň a předcházející označení děvínské.

Mimoň v majetku Jana Zeidlera—Hofmanna
Jan Zeidler-Hoffmann byl sasský kurfiřtský rada na císařském dvoře a vyslanec v Praze. Jmenovaný půjčil císaři 34.650 fl.. Za hodnotu 32.000 míšeňských grošů této půjčky mu císař zastavil výše uvedené statky výše uvedeným reskriptem na 12 let, který byl 23.září 1623 stvrzen dekretem knížete Lichtenštejna vystavený 28. září téhož roku. Následující rok, konkrétně 18.září 1624, za příplatek 2.628 fl. k zástavní částce mu pak byl celý výše uvedený majetek převeden do vlastnictví s výhodami osvobození od všech stávajících závazků a odvodů. Do zemských desek bylo toto zaneseno 12.května 1626. Při této jistě výhodné koupi se však musel jako nový majitel panství současně zříci všech náhrad škod, které na tomto panství až dosud vznikly.

Dle církevních knih se jako první na majetku Mimoně z tohoto rodu uvádí od roku 1623 Jan z Zeidlerů spolu s Hennigou a Gertrudou z Zeidlerů. První jmenovaný se roku 1626 uvádí jako Jan Zeidler z Berbisdorfu a Mimoně.
Jan Zeidler se v jednom ručně psaném spisu, nacházející se v litoměřické biskupské knihovně pod názvem České podivuhodnosti, uvádí jako Hans Hoffman Hurto. Proto se pravděpodobně v nových spisech uvádí pro úplnost obě příjmení.
Podivuhodná na všem je však skutečnost, že Jan Zeidler-Hoffmann podporoval protestanty. V roce 1627 ještě před příchodem zvláštní komise, provádějící rekatolizaci občanů mimoňského panství téhož roku, musel Jan Zeidler-Hofmann na nátlak odvolat z Mimoně evangelického pastora. Při vlastním rekatolizačním aktu v uvedeném roce však Jan Zeidler ani jeho správci statků nebyli na panství přítomni.

V roce 1631 vtrhli do Čech, jak je obecně známo, Sasové, jež obléhali Prahu, ovšem protestantské naděje se neuskutečnily. Tohoto vpádu se zúčastnil i Jan Zeidler, za což byl prohlášen za zrádce, jeho majetek byl zabaven a přešel tak podruhé do majetku státu. Dlouho však v jeho majetku nezůstal, protože 18.května 1633 bylo mimoňské panství přenecháno císařským reskriptem Albrechtovi Valdštejnovi jako náhrada za jeho válečné náklady ve službách císaře za odhadní cenu 3.9978 kop míšeňských grošů.

Mimoň v majetku Albrechta Václava Eusebia z Valdsteina
Albrecht z Valdštejna náležel k nejvýznačnějším mužům své doby. Hovořit o něm znamená popsat mnoho stránek, protože jeho životopis vydá za samostatnou obsáhlou studii. Vzhledem k tomu, že se jeho osoba váže rovněž i k Mimoni je nutno uvést některé pozoruhodnosti.

Narodil 15.září 1583 v Heřmanicích u Josefova v Čechách, jeho otcem byl Vilém z Valdštejna a matka Margareta ze Smiřic. Rod pochází z velmi starého šlechtického rodu, nikoliv však bohatého na hmotné statky. Datum narození se však dle některých historiků liší, což je sice zajímavé, nikoliv však pro jeho život rozhodující. Ve věku 10 let ztratil matku a posléze i otce, byl vychováván v protestantské víře, ale později na naléhání svého strýce a poručníka Albrechta Slavaty přestoupil na katolickou víru a navštěvoval jezuitskou školu v Olomouci. V mládí velmi cestoval a ze zálib je možno uvést astronomii a velmi důvěřoval astrologům. Po návratu z cestování a studia se dal do služeb válečnických, kde jak je všeobecně známo získal veškeré své pocty. Základ pro své bohatství získal prvním sňatkem s Lukrécii Nekyšovou z Landeka v roce 1609. Toto manželství však netrvalo dlouho, protože mu manželka roku 1614 zemřela. Roku 1617 si věrnou službou císaři proti Benátčanům získal jeho důvěru a od té doby prakticky stoupá jeho hvězda vojevůdce. Stejně strmě stoupá i jeho společenské postavení. Svoje postavení si upevní druhým sňatkem se svojí druhou manželkou Isabelou z Harachů, dcerou tajného rady a hraběte Karla z Harachů, který byl význačnou osobou ve službách císaře Ferdinanda. Císařské strany se držel i po stavovském pražském povstání. Tento jeho postoj výstižně charakterizuje někdejšího správce a posléze i pána mimoňského panství. Jeho stoupající hvězda úspěšnosti založena na věrnosti se mu však stala osudnou, protože byl zavražděn právě těmi, kterým věrně sloužil, kteří se však začali obávat jeho stále narůstajícího vlivu a moci. Jeho zásluhou byli Sasové v roce 1632 z císařství vytlačeni. Jeho vražda se uskutečnila v Chebu 25. února 1634.

Přes všechny jeho nesmírné zásluhy o císařství s ním císař skoncoval špatně. Uvádí se, že jeho mrtvola byla pohozena na místě vraždy a teprve po 6.březnu téhož roku byla převezena do františkánského kláštera ve Stříbře, kde v jednom křídle zůstala další dva roky nepohřbena. Teprve na zásah kardinála Haracha, bratra vdovy po Valdštejnovi, byl jmenovaný převezen na žebřiňáku přes Prahu do kláštera ve Valdicích u Jičína, kde byl pohřben do hrobky. Dle dobových dokumentů byly jeho ostatky přes dlouhou dobu neošetřované ku podivu všech bez zjevných známek zetlení, údy byly prý měkké a ohebné. Ani smrtelná rána nenesla stopy hniloby. Dřevěná rakev byla teprve roku 1744 vyměněna za kovovou.

Když císař Josef II. rušil mnohé kláštery, došlo i na klášter ve Valdicích u Jičína, odkud z hrobky byly ostatky Albrechta z Valdštejna darovány císařem Maxovi Valdštejnovi, potomkovi hraběte Vincence Valdštejna na Mnichově Hradišti. 3.března 1785 byl Valdštejn definitivně převezen do místa svého konečného odpočínku ve vlastním hrobce v kapucínském klášteře sv.Anny v Mnichově Hradišti.

Rod Valdštejnů se odvozuje od rodů Markvarticů, od kterého se odvozuje i erb rodu Valdštejnů, jež tvoří čtvrcený štít, kde se střídají zlatí a modří lvi stojící v barevně opačných polích proti sobě. Později přibyly lvům na hlavách korunky a ještě později roku 1621 obdržel Adam z Valdštejna doprostřed štítu císařského orla držící ve spárech kotvu a palmovou ratolest. Celý erb pak ještě r.1758 doznal další doplnění o erb Vartenberků. Mezi první známé předky rodu Valdštejnů náleží Jaroslav z Hruštic (1234-1269), od nějž se odvozují větve z Dětenic (Beneš) a z Rotštejna (Vok), kteří se však nerozvinuly, větev z Rohozce (Havel) vymírá ihned a jedině větev Zdenka z Valdštejna se rozvinula a sahá až do dnešních dnů. Tato větev sídlila na hradě Valdštejn u Turnova.

Po zavraždění Albrechta Valdštejna přešel jeho majetek většinou pod správu státu. Panství Zahrádky-Lípa bylo ponecháno vdově a jediné dceři Marii Alžbětě. Mimoňské panství připadlo potřetí státu. Panství Mimoně bylo odhadnuto na 117.064 fl.

Mimoň v majetku Magdaleny z Zeidler-Hoffmanů
Manželka Jana Zeidlera-Hoffmanna, Magdalena, podala po smrti Albrechta Valdštejna prosebný list císaři jménem svým a svých dvou dětí, ve kterém poníženě prosila o navrácení panství Mimoně, které bylo zabráno jejímu nyní již zesnulému manželovi. Tato její prosba byla císařem vyslyšena a roku 1636 jí bylo celé panství se všemi náležitostmi vráceno císařskými rezolucemi z 5.srpna a 10.října 1635.

Tím se stala Magdalena Zeidler - Hoffmannová právoplatnou majitelkou mimoňského panství. Roku 1638 pak přestoupila ze své dosud protestantské víry na pravou katolickou víru. Moc dobře se jí však nedařilo, panství se zadlužovalo, takže její dědicové syn Jan Zikmund Zeidler a dcera Alžběta Zeidlerová museli nakonec panství Mimoň prodat, což se uskutečnilo 5.ledna 1651 za 40.000 fl.. Kupcem byl jeden z nejvýznačnějších majitelů v historii Mimoně, svobodný pán Jan Putz z Adlersthurnu.

Zpracoval : Osvald Hons ©

Počet komentářů: 0  Komentáře ...
Autor: Osvald Hons
Přečteno: 1047x 
Zpět na předešlou stránku

© Pep@k 2005

 
Reklama

Zajímavé odkazy
www.alkehol.cz
Alkehol
oblíbená kapela


www.skrleta.com

JIZERSKÉ HORY

PROJÍŽĎKY NA KONÍCH

Očkování proti chřipce

Punta Cana
Webhosting

Práce v Německu
Jizerské hory

Florianopolis

Dresden

Skrblík

hosting



i-noviny
V oblasti cyklodopravy již byly podpořeny projekty za 10 mil. Kč
Výstavba obchvatu Kravař si vyžádá dopravní omezení
Pšššt, sekáme… zpátky na stromy
Kraj připravuje v Ralsku další demolice


Projektant s.r.o., Česká Lípa, výstavba rodinných domů na klíč, domy na klíč INTEDOOR spol. s r.o., Cvikov, přední český výrobce koupelnového nábytku, Kúpeľňový nábytok Kamenný obchod s.r.o., Nový Bor, internetový obchod s elektronikou a bílou technikou, levná elektronika Autolepky.cz, Česká Lípa, autosamolepky a komunitní tuning web. Rodinné domy Click4Sky